Nad Arktidou se schyluje k mimořádné změně. Polární vír může zeslábnout už na začátku listopadu
Počasí v Evropě by v průběhu listopadu a prosince mohlo ovlivnit výrazné narušení polárního víru, který se v tomto období vytváří nad Arktidou. Aktuální predikce totiž naznačují, že by se polární vír mohl oslabit mnohem dříve a výrazněji, než bývá obvyklé. V krajním případě by už na začátku listopadu mohlo dojít k takzvanému náhlému stratosférickému oteplení, při kterém se ve výšce přibližně 30 kilometrů prudce mění teplotní i větrné poměry a obvyklé západní proudění může dokonce obrátit svůj směr. Takto časný vývoj by byl z hlediska dosavadních pozorování mimořádný. Polární vír přitom není jen záležitostí vyšších vrstev atmosféry, tedy stratosféry, jeho výrazné narušení může v následujících týdnech ovlivnit také proudění v nižších vrstvách a změnit rozložení tlakových útvarů nad Evropou. To by za určitých okolností mohlo otevřít cestu vpádům studeného arktického vzduchu do mírných šířek, tedy i do střední Evropy. Zatím však není jisté, zda se tento scénář skutečně naplní ani jestli by případné ochlazení zasáhlo také Českou republiku.
Rychlosti zonálních větrů na 60° s. š. v hladině 10 hPa. Černá linie ukazuje dlouhodobý průměr, červená vývoj v letošní sezóně, zdroj: acd-ext.gsfc.nasa.gov
Polární vír prochází během roku přirozeným vývojem, který úzce souvisí s množstvím slunečního záření a ochlazováním polární stratosféry. Na podzim, kdy se arktická stratosféra začíná rychle ochlazovat, zde dochází k zesilování západní proudění a polární vír se formuje. Během zimy obvykle dosahuje největší intenzity, přičemž jeho síla se může výrazně měnit v závislosti na aktuálním stavu atmosféry. Na jaře se naopak s návratem slunečního záření stratosféra otepluje, západní větry slábnou a polární vír se postupně rozpadá. Jak ukazuje Obr. 1, v průběhu podzimu a začátku zimy rychlost proudění ve výšce kolem 30 kilometrů zpravidla roste, zatímco později během zimy a na jaře opět klesá. Pokud jeho zesilování naruší velké planetární vlny, které do stratosféry přenášení teplý vzduch z troposféry, může dojít k náhlému oslabení západní cirkulace, případně až k obrácení směru proudění. Taková situace se označuje jako náhlé stratosférické oteplení (SSW; z angl. Sudden Stratospheric Warming) a za určitých okolností může ovlivnit také vývoj počasí v mírných zeměpisných šířkách.
Obr. 2 Vývoj průměrné zonální rychlosti západního proudění ve stratosféře v hladině 10 hPa podle ensemblové předpovědi modelu ECMWF. Modré křivky představují jednotlivé předpovědní členy, červené linie klimatologický průběh a černá linie průměr , zdroj: charts.ecmwf.int
Zajímavý vývoj nyní naznačuje také nejnovější předpovědní výstup evropského modelu ECMWF, který sleduje rychlost zonálního (západního) proudění ve stratosféře ve výšce 10 hPa, tedy přibližně 30 kilometrů nad zemským povrchem, na 60. stupni severní zeměpisné šířky (Obr. 2). Je patrné, že jednotlivé běhy ensemblové předpovědi (modré křivky) se poměrně výrazně shodují na prudkém slábnutí západního proudění během první listopadové dekády. Některé scénáře dokonce počítají s poklesem rychlosti větru pod nulovou hodnotu, což by znamenalo jeho obrácení z obvyklého západního na východní směr. Právě to je z meteorologického hlediska zásadní informace, protože by mohlo jít o takzvané hlavní SSW. Následně většina předpovědních členů počítá s opětovným zesilováním západního proudění v průběhu druhé poloviny listopadu a na začátku prosince. Přestože se tedy modely shodují na mimořádně výrazném oslabení polárního víru, přesná intenzita a délka této epizody zůstává nejistá.
Jaký je rozdíl mezi hlavním a malým stratosférickým oteplením?
Události SSW se podle intenzity a vývoje proudění rozdělují na hlavní (major) a malá (minor). U hlavního SSW musí dojít k zásadní změně cirkulace: průměrné západní proudění ve stratosféře na 60. stupni severní šířky v hladině 10 hPa se obrátí na východní. Současně dochází k výraznému vzestupu teploty v polární stratosféře a k narušení, případně rozpadu polárního víru. Naproti tomu při malém stratosférickém oteplení (minor SSW) se stratosféra rovněž výrazně oteplí a západní proudění citelně zeslábne, ale nedojde k jeho úplnému obrácení.
Pokud se však vliv stratosférického oteplení postupně projeví i v troposféře, může dojít k výraznější změně uspořádání tlakových útvarů na severní polokouli. Častěji se mohou vytvářet tlakové výše ve vyšších zeměpisných šířkách, které narušují běžné západní proudění a umožňují studenému arktickému vzduchu pronikat více k jihu. Takový vývoj by mohl zvýšit pravděpodobnost chladnějšího počasí také v Evropě. Konkrétní oblasti, které by případné ochlazení zasáhlo, však nelze určit pouze na základě vývoje polárního víru.
Obr. 3 Předpokládané teplotní anomálie ve stratosféře v talkové hladině 10 hPa (přibližně 30 km) podle modelu ECMWF pro období 2.–9. listopadu 2026, zdroj: charts.ecmwf.int
Naznačenému vývoji odpovídá také další výstup modelu ECMWF, který znázorňuje předpokládané teplotní odchylky ve stratosféře v tlakové hladině 10 hPa (přibližně 30 kilometrů) pro období 2. – 9. listopadu (Obr. 3). Zatímco nad částí Arktidy a především v oblasti Sibiře se očekávají výrazně nadprůměrné stratosférické teploty, na opačné straně polární oblasti se vyskytuje rozsáhlá oblast záporných teplotních anomálií. Takové uspořádání svědčí o výrazném působení planetárních vln, které deportují teplo z troposféry do stratosféry. Ty mohou polární vír deformovat, vytlačovat z jeho obvyklé polohy a výrazně narušovat jeho cirkulaci. Černé linie znázorňující geopotenciální výšku navíc naznačují možnost nejen výrazného posunu a deformace polárního víru, ale také jeho případného rozdělení na dvě samostatná cirkulační jádra.
Na celé situaci je mimořádné především její načasování. Výrazné náhlé stratosférické oteplení spojené s takto zásadním narušením polárního víru je totiž pro začátek listopadu velmi atypické. Tyto události se na severní polokouli nejčastěji vyskytují až v průběhu druhé poloviny zimy, zejména v lednu a únoru, případně v březnu, kdy je stratosférická cirkulace již delší dobu rozvinutá a působení atmosférických vln může vést k jejímu výraznému narušení. Pokud by se současný výhled modelů naplnil, jednalo by se o mimořádně časnou epizodu, která by svým načasováním patřila k nejvýraznějším případům v historii pozorování.
Rychlosti zonálních větrů na 60° s. š. v hladině 10 hPa. Červená linie ukazuje vývoj v sezóně 2025/2026, zdroj: acd-ext.gsfc.nasa.gov
Zmiňme však, že by přitom nešlo o první podobnou situaci v posledních letech. Také během loňské zimy 2025/2026 došlo k výraznému narušení polárního víru (Obr. 4), při kterém západní stratosférické proudění přechodně zesláblo a obrátilo svůj směr, což dokládá obr. 4 (modrá křivka). K podobně časnému výraznému narušení však musíme v historických záznamech sáhnout až do roku 1968, kdy hlavní SSW nastalo 28. listopadu. Letošní vývoj je však mimořádný především svým načasováním, protože k tak výraznému oslabení by tentokrát mohlo dojít už na samotném začátku listopadu.
Sílu polárního víru může ovlivnit rozsah sněhové pokrývky nad Sibiří
Důležitou roli v letošním vývoji může sehrávat také rozsah sněhové pokrývky v oblasti Sibiře. Ta byla během října mírně nad dlouhodobým průměrem, což může za určitých okolností přispívat k narušení polárního víru. Rozsáhlejší sněhová pokrývka totiž způsobuje intenzivnější (radiační) ochlazování přízemních vrstev atmosféry, čímž podporuje zesilování sibiřské tlakové výše. Ta se následně může rozšiřovat směrem na západ, do oblasti Uralu a Skandinávie. Právě v těchto oblastech se pak mohou vytvářet takzvané blokující tlakové výše, které narušují obvyklé západní proudění v atmosféře (např. Obr. 5).
Obr. 5 Ukázka blokující tlakové výše (v tlakové hladině 500 hPa, přibližně 5,5 km) nad západním Ruskem 26. 10. 2026, zdroj: ventusky.com
Význam tohoto procesu spočívá především v tom, že takto uspořádané tlakové útvary mohou podporovat vzestupné šíření planetárních atmosférických vln z nižších vrstev atmosféry do stratosféry. Ty přenášejí energii a teplo směrem k polárním oblastem, kde mohou vést k výraznému oteplení stratosféry a oslabení polárního víru. Pokud se následně změny v cirkulaci postupně projeví také v troposféře (obvykle za několik týdnů), může dojít k přetrvávajícímu blokování proudění ve vyšších zeměpisných šířkách a k zeslabení obvyklého zonálního proudění. To by zvýšilo pravděpodobnost pronikání studeného arktického vzduchu do mírných šířek. Mírně nadprůměrná říjnová sněhová pokrývka tedy představuje jeden z faktorů, který může letošní vývoj podporovat.
O výsledné podobě zimy rozhodne souhra atmosférických vlivů
Do vývoje letošního polárního víru může promlouvat také mimořádně silný jev El Niño, který se v současnosti rozvíjí v tropické části Tichého oceánu a brzy se očekává jeho kulminace. Jeho vliv na atmosférickou cirkulaci severní polokoule je poměrně komplexní. Výrazné změny teploty oceánu ovlivňují rozložení tlakových útvarů nad Tichým oceánem, zejména zesilování oblasti nízkého tlaku v okolí Aleutských ostrovů. Tím se může měnit také průběh planetárních vln, které přenášejí energii z troposféry do stratosféry. Při vhodném uspořádání cirkulace mohou tyto vlny přispívat k oteplování polární stratosféry a oslabování polárního víru. Některé současné analýzy proto dávají do souvislosti letošní mimořádně silné El Niño s možností výraznějšího narušení polárního víru.
Je však důležité zdůraznit, že El Niño samo o sobě neznamená automaticky studenou zimu v Evropě. Jeho vliv na evropské počasí je poměrně nepřímý a závisí také na dalších faktorech, především na aktuálním uspořádání tlakových útvarů nad Atlantikem a Arktidou. Zajímavá je především možná kombinace několika faktorů letošní zimy, a to nadprůměrné sněhové pokrývky v Eurasii, blokování v oblasti Uralu a Skandinávie, mimořádně silného El Niño a očekávaného narušení polárního víru. Jejich společné působení by mohlo zvýšit pravděpodobnost výraznějších změn atmosférické cirkulace a následného vpádu studeného vzduchu do Evropy. Zda se však tyto signály skutečně propojí a jakým způsobem se projeví nad střední Evropou, zůstává zatím otevřenou otázkou.
Rychlosti zonálních větrů na 60° s. š. v hladině 10 hPa. Černá linie ukazuje dlouhodobý průměr, červená vývoj v letošní sezóně, zdroj: acd-ext.gsfc.nasa.gov
Polární vír prochází během roku přirozeným vývojem, který úzce souvisí s množstvím slunečního záření a ochlazováním polární stratosféry. Na podzim, kdy se arktická stratosféra začíná rychle ochlazovat, zde dochází k zesilování západní proudění a polární vír se formuje. Během zimy obvykle dosahuje největší intenzity, přičemž jeho síla se může výrazně měnit v závislosti na aktuálním stavu atmosféry. Na jaře se naopak s návratem slunečního záření stratosféra otepluje, západní větry slábnou a polární vír se postupně rozpadá. Jak ukazuje Obr. 1, v průběhu podzimu a začátku zimy rychlost proudění ve výšce kolem 30 kilometrů zpravidla roste, zatímco později během zimy a na jaře opět klesá. Pokud jeho zesilování naruší velké planetární vlny, které do stratosféry přenášení teplý vzduch z troposféry, může dojít k náhlému oslabení západní cirkulace, případně až k obrácení směru proudění. Taková situace se označuje jako náhlé stratosférické oteplení (SSW; z angl. Sudden Stratospheric Warming) a za určitých okolností může ovlivnit také vývoj počasí v mírných zeměpisných šířkách.
Obr. 2 Vývoj průměrné zonální rychlosti západního proudění ve stratosféře v hladině 10 hPa podle ensemblové předpovědi modelu ECMWF. Modré křivky představují jednotlivé předpovědní členy, červené linie klimatologický průběh a černá linie průměr , zdroj: charts.ecmwf.int
Zajímavý vývoj nyní naznačuje také nejnovější předpovědní výstup evropského modelu ECMWF, který sleduje rychlost zonálního (západního) proudění ve stratosféře ve výšce 10 hPa, tedy přibližně 30 kilometrů nad zemským povrchem, na 60. stupni severní zeměpisné šířky (Obr. 2). Je patrné, že jednotlivé běhy ensemblové předpovědi (modré křivky) se poměrně výrazně shodují na prudkém slábnutí západního proudění během první listopadové dekády. Některé scénáře dokonce počítají s poklesem rychlosti větru pod nulovou hodnotu, což by znamenalo jeho obrácení z obvyklého západního na východní směr. Právě to je z meteorologického hlediska zásadní informace, protože by mohlo jít o takzvané hlavní SSW. Následně většina předpovědních členů počítá s opětovným zesilováním západního proudění v průběhu druhé poloviny listopadu a na začátku prosince. Přestože se tedy modely shodují na mimořádně výrazném oslabení polárního víru, přesná intenzita a délka této epizody zůstává nejistá.
Jaký je rozdíl mezi hlavním a malým stratosférickým oteplením?
Události SSW se podle intenzity a vývoje proudění rozdělují na hlavní (major) a malá (minor). U hlavního SSW musí dojít k zásadní změně cirkulace: průměrné západní proudění ve stratosféře na 60. stupni severní šířky v hladině 10 hPa se obrátí na východní. Současně dochází k výraznému vzestupu teploty v polární stratosféře a k narušení, případně rozpadu polárního víru. Naproti tomu při malém stratosférickém oteplení (minor SSW) se stratosféra rovněž výrazně oteplí a západní proudění citelně zeslábne, ale nedojde k jeho úplnému obrácení.
Pokud se však vliv stratosférického oteplení postupně projeví i v troposféře, může dojít k výraznější změně uspořádání tlakových útvarů na severní polokouli. Častěji se mohou vytvářet tlakové výše ve vyšších zeměpisných šířkách, které narušují běžné západní proudění a umožňují studenému arktickému vzduchu pronikat více k jihu. Takový vývoj by mohl zvýšit pravděpodobnost chladnějšího počasí také v Evropě. Konkrétní oblasti, které by případné ochlazení zasáhlo, však nelze určit pouze na základě vývoje polárního víru.
Obr. 3 Předpokládané teplotní anomálie ve stratosféře v talkové hladině 10 hPa (přibližně 30 km) podle modelu ECMWF pro období 2.–9. listopadu 2026, zdroj: charts.ecmwf.int
Naznačenému vývoji odpovídá také další výstup modelu ECMWF, který znázorňuje předpokládané teplotní odchylky ve stratosféře v tlakové hladině 10 hPa (přibližně 30 kilometrů) pro období 2. – 9. listopadu (Obr. 3). Zatímco nad částí Arktidy a především v oblasti Sibiře se očekávají výrazně nadprůměrné stratosférické teploty, na opačné straně polární oblasti se vyskytuje rozsáhlá oblast záporných teplotních anomálií. Takové uspořádání svědčí o výrazném působení planetárních vln, které deportují teplo z troposféry do stratosféry. Ty mohou polární vír deformovat, vytlačovat z jeho obvyklé polohy a výrazně narušovat jeho cirkulaci. Černé linie znázorňující geopotenciální výšku navíc naznačují možnost nejen výrazného posunu a deformace polárního víru, ale také jeho případného rozdělení na dvě samostatná cirkulační jádra.
Na celé situaci je mimořádné především její načasování. Výrazné náhlé stratosférické oteplení spojené s takto zásadním narušením polárního víru je totiž pro začátek listopadu velmi atypické. Tyto události se na severní polokouli nejčastěji vyskytují až v průběhu druhé poloviny zimy, zejména v lednu a únoru, případně v březnu, kdy je stratosférická cirkulace již delší dobu rozvinutá a působení atmosférických vln může vést k jejímu výraznému narušení. Pokud by se současný výhled modelů naplnil, jednalo by se o mimořádně časnou epizodu, která by svým načasováním patřila k nejvýraznějším případům v historii pozorování.
Rychlosti zonálních větrů na 60° s. š. v hladině 10 hPa. Červená linie ukazuje vývoj v sezóně 2025/2026, zdroj: acd-ext.gsfc.nasa.gov
Zmiňme však, že by přitom nešlo o první podobnou situaci v posledních letech. Také během loňské zimy 2025/2026 došlo k výraznému narušení polárního víru (Obr. 4), při kterém západní stratosférické proudění přechodně zesláblo a obrátilo svůj směr, což dokládá obr. 4 (modrá křivka). K podobně časnému výraznému narušení však musíme v historických záznamech sáhnout až do roku 1968, kdy hlavní SSW nastalo 28. listopadu. Letošní vývoj je však mimořádný především svým načasováním, protože k tak výraznému oslabení by tentokrát mohlo dojít už na samotném začátku listopadu.
Sílu polárního víru může ovlivnit rozsah sněhové pokrývky nad Sibiří
Důležitou roli v letošním vývoji může sehrávat také rozsah sněhové pokrývky v oblasti Sibiře. Ta byla během října mírně nad dlouhodobým průměrem, což může za určitých okolností přispívat k narušení polárního víru. Rozsáhlejší sněhová pokrývka totiž způsobuje intenzivnější (radiační) ochlazování přízemních vrstev atmosféry, čímž podporuje zesilování sibiřské tlakové výše. Ta se následně může rozšiřovat směrem na západ, do oblasti Uralu a Skandinávie. Právě v těchto oblastech se pak mohou vytvářet takzvané blokující tlakové výše, které narušují obvyklé západní proudění v atmosféře (např. Obr. 5).
Obr. 5 Ukázka blokující tlakové výše (v tlakové hladině 500 hPa, přibližně 5,5 km) nad západním Ruskem 26. 10. 2026, zdroj: ventusky.com
Význam tohoto procesu spočívá především v tom, že takto uspořádané tlakové útvary mohou podporovat vzestupné šíření planetárních atmosférických vln z nižších vrstev atmosféry do stratosféry. Ty přenášejí energii a teplo směrem k polárním oblastem, kde mohou vést k výraznému oteplení stratosféry a oslabení polárního víru. Pokud se následně změny v cirkulaci postupně projeví také v troposféře (obvykle za několik týdnů), může dojít k přetrvávajícímu blokování proudění ve vyšších zeměpisných šířkách a k zeslabení obvyklého zonálního proudění. To by zvýšilo pravděpodobnost pronikání studeného arktického vzduchu do mírných šířek. Mírně nadprůměrná říjnová sněhová pokrývka tedy představuje jeden z faktorů, který může letošní vývoj podporovat.
O výsledné podobě zimy rozhodne souhra atmosférických vlivů
Do vývoje letošního polárního víru může promlouvat také mimořádně silný jev El Niño, který se v současnosti rozvíjí v tropické části Tichého oceánu a brzy se očekává jeho kulminace. Jeho vliv na atmosférickou cirkulaci severní polokoule je poměrně komplexní. Výrazné změny teploty oceánu ovlivňují rozložení tlakových útvarů nad Tichým oceánem, zejména zesilování oblasti nízkého tlaku v okolí Aleutských ostrovů. Tím se může měnit také průběh planetárních vln, které přenášejí energii z troposféry do stratosféry. Při vhodném uspořádání cirkulace mohou tyto vlny přispívat k oteplování polární stratosféry a oslabování polárního víru. Některé současné analýzy proto dávají do souvislosti letošní mimořádně silné El Niño s možností výraznějšího narušení polárního víru.
Je však důležité zdůraznit, že El Niño samo o sobě neznamená automaticky studenou zimu v Evropě. Jeho vliv na evropské počasí je poměrně nepřímý a závisí také na dalších faktorech, především na aktuálním uspořádání tlakových útvarů nad Atlantikem a Arktidou. Zajímavá je především možná kombinace několika faktorů letošní zimy, a to nadprůměrné sněhové pokrývky v Eurasii, blokování v oblasti Uralu a Skandinávie, mimořádně silného El Niño a očekávaného narušení polárního víru. Jejich společné působení by mohlo zvýšit pravděpodobnost výraznějších změn atmosférické cirkulace a následného vpádu studeného vzduchu do Evropy. Zda se však tyto signály skutečně propojí a jakým způsobem se projeví nad střední Evropou, zůstává zatím otevřenou otázkou.
